Revolucionářův motýl – pohledy na grafiku šedesátých let

Šesté desetiletí 20. století pohledem českých grafiků

a grafika šedesátých let prizmatem sbírky Východočeské galerie

V roce 1959 se o grafice psalo jako o médiu, které je „dnešnímu životu a jeho strhujícímu tempu nejblíže, “ její spontánnost měla nejlépe vyhovovat „nervní senzibilitě moderního člověka“. Do poměrně reprezentativně budované grafické kolekce galerie se toto období promítlo prostřednictvím celistvých autorských konvolutů formálně nejprogresivnějších dobových osobností, jimiž byli Vladimír Boudník, Dalibor Chatrný, Jan Kotík, Zdeněk Sýkora či Karel Malich, výrazných solitérů typu Bohuslava Reynka, Zdeňka Sklenáře, nastupujících figuralistů Karla Nepraše, Naděždy Plíškové, Jiřího Načeradského, či Dobroslava Folla, ale i konzervativnějších a angažovanějších dobových poloh tvorby Ludmily Jiřincové, Ladislava Čepeláka, Josefa Lieslera a dalších.

Přehlídka v tradičních výstavních prostorách na zámku, kde se institucionální sbírka od počátku pátého desetiletí rodila a rozvíjela, nastiňuje široké spektrum domácích grafických projevů komplikovaného a dynamického šestého desetiletí 20. století. Tvůrčí vývoj některých osobností pak naznačuje, díky kvalitě a šíři kolekce, už od jejich málo známých figurálních počátků závěru padesátých let. Na omezeném formátu otevírá otázky po případném vztahu nejrůznějších poloh grafického projevu k specifickým kulturně společenským okolnostem a očekáváním liberalizujícího se socialistického Československa šesté dekády minulého století i dobově známým zahraničním vzorům.

Projekt je vykročením vstříc dalšímu zpřístupňování a odbornému zhodnocování jednoho z kvalitativních těžišť zdejšího sbírkového fondu. Titul výstavy čerpá z poměrně málo známého listu Josefa Lieslera, reagujícího v roce 1967 symptomaticky bezprostředním, naivně patetickým způsobem na smrt revolucionáře Che Guevary. S odstupem více než půlstoletí si tak lze klást otázku, zda skutečně může výtvarné umění v jistých obdobích svého vývoje výrazněji odrážet „nervní senzibilitu moderního člověka“ a jeho životní prostor, či si jde zcela svébytně svou vlastní tvůrčí cestou a je k osudu člověka netečné, obdobně jako monumentální mlčenlivé síly ruské přírody v dobových snímcích Andreje Tarkovského.